Z asi pěti akcí, na které jsem byla ten víkend pozvána, jsem si vybrala Bluegrass Džem ve Slezských Beskydech . Navštívila jsem tento festival již jednou v roce 2010, tehdy v Komorní Lhotce. Moc se mi tam líbilo, tak jsem Vláďovi „White“ Bílému ráda přislíbila účast. Bohužel, letos mu pracovní vytížení nedovolilo přijet a vše zůstalo na Ivanovi Honzákovi. Letošní 11. Bluegrass Džem se konal v sobotu 31. srpna 2013 od 14 hodin, a to stejně jako vloni v Kamenité pod Prašivou, Vyšní Lhoty.

Mohla jsem sice jet autem s brněnským Benefitem, ale vyjížděli z Brna až v jednu a já tam chtěla být od začátku, tak raději na ranní vlak do Frýdku-Místku, kde na mne čekal Jirka Zapletal z kapely Blue Rej. U festivalové brány se pozdravit s Gabrielou a Johanem Krausovými, kteří prodávali lístky a pořádají Country Picknick. Pak si prohlédnout areál, kde se konávala legendární Mandolin Párty. Tam jsem se bohužel nikdy nedostala. A již zde byl Ivan Honzák a spousta dalších známých. A stihla jsem se ještě trochu podívat po okolí.

Festival zahájila po uvítací ceremonii tradičně hymna Will the Circle Be Unbroken v podání kapely Vrtáci, v níž hraje i pořádající Ivan Honzák. Začátky této formace sahají do roku 1975, takže letos oslavují 38 let existence. Na kontě mají dvě účasti na plzeňské Portě, jednu na EWOB, mnoho festivalů, koncertů a country bálů. Hrávají u nás, ale i v Polsku a na Slovensku. Jediná kapela, která ještě nevynechala ani jeden ročník Bluegrass Džemu. V současném složení hrají už téměř dvacet let: legendární Standa Feruga- mandolína, zpěv, Karel „Karlos“ Kučera – basa, zpěv, Richard „Kolda“ Dziubek – kytara, zpěv, Ivan Honzák – banjo, zpěv a Honza Feruga – dobro. Moc se mi líbili a mám pocit, že hráli ještě líp, než když jsem je viděla poprvé.

Ani mne moc nepřekvapilo, že se před pódiem objevila tančící dvojice z Uherského Hradiště, kterou jsem viděla den předtím na Copácích v Brně na Moravském náměstí. Setkala jsem se s nimi letos snad na všech akcích, které jsem navštívila, jak v Čechách, tak na Slovensku. Jako vždy jim to moc slušelo, je radost se na ně dívat.

Jako druhá nastoupila má oblíbená ostravská skupina Blue Rej. Bývalí členové legendárních kapel Modřina a Tyrkys se po patnácti letech sešli a dali dohromady. Zjistili, že jim ta trojhlasá harmonie pořád ještě jde a od roku 2008 je tedy naše scéna bohatší o jednu nádherně zpívající skupinu, která kromě bluegrassu rejdí po různých jiných hudebních stylech, které se jim líbí. Můžeme od nich slyšet blues, gospel, spirituál, náznaky folku i swing. Poslední dobou v jejich repertoáru přibývají i zcela originální písně kytaristy Jirky Zapletala.

Mě již dávno dostali písněmi Seldom Scene s českými texty. Zpívá tam i „český John Duffey“ – mandolinista Honza Meisel. Ostatní členové jsou Láďa Sitko – banjo, Luboš Sedlák – housle, a Luděk Beneš – kontrabas. Vždycky je pro mne požitek si je poslechnout. Zvlášť mi v uších zůstal čtyřhlasý Černý flór nebo gospel Příběh. Jejich nádherné vokály rozezněly celý areál. Nezapomněli ani na mou oblíbenou a zde velmi aktuální píseň Metlička křivolaká, kde se zpívá : „chtěl by v Kentucky jít trávou namodralou, ale teď se brouzdá metličkou křivolakou, po beskydských pastvinách…“ Během jejich vystoupení začalo trochu pršet, ale než zvukař stačil zakrýt aparát, bylo po dešti a mraky se rychle rozplynuly. Prý tam prší skoro vždycky, tak jsme letos asi měli velké štěstí.

Po nich přišla na řadu další generace. Ivanova dcerka Martinka Honzáková nám za doprovodu kytary zahrála na housle. Roli konferenciéra převzal a festivalem provázel Jarek „Lečo“ Ledvoň, letos zastupující Vláďu Whita.

V programu pak pokračovala brněnská tvrdě tradiční skupina Benefit. Založili ji v roce 2002 tři bývalí členové Dessertu, ještě odchovaní Evženem Loveckým. Sourozenci Marek a Lukáš Podsedníkovi, hrající na kytaru a mandolínu a basista Vladko Kosiba. K nim se přidal banjista Libor Babák. Krásně zpívají a Marek je snad majitelem nejautentičtějšího „high lonesome“ vokálu na naší scéně. I při pár jejich písničkách mi naskočila husí kůže z té krásy.

Na zpestření programu a trochu odpočinku od bluegrassu nastoupilo duo Soul Recall. Zazpívala Šárka Secová se svým soulovým cítěním a sametovým altem za doprovodu skvělého kytaristy Marka Przybytka. Tato dvojice interpretuje cover verze světových i tuzemských hitů, nejvíc se mi líbilo jejich podání písně Amy Winehouse. Obecenstvo bylo nadšené, děvče má fakt talent.

Další v řadě byl plzeňský Flashback. Příští rok oslaví již desetileté výročí. Zaměřují se spíš na modernější bluegrass, aby si podmanili i mladší generaci. Jejich inspirací jsou američtí Infamous Stringdusters. Předvedli i pár písní Petra Kůse a několik od své kamarádky Lenky Thimové. Jako všechny předcházející skupiny moc pěkně zpívali. Předvedli se v sestavě Honza „Kejvoš“ Kejval – kytara, zpěv, Honza Šavela – baskytara, Vojta Honzík – dobro, zpěv, Pavel „Kulík“ Kulišan – mandolína, zpěv a na banjo Ondra Peths. Prozradili, že se chystají natočit desku. Během jejich vystoupení jsme pozorovali nádherný západ slunce.

Třešničkou na dortu se stala vynikající mladá kapela Red & White, složená z muzikantů z Karviné a okolí. Sestava není nijak žánrově ohraničená, její členové se řídí vlastním vkusem, a to je přesně to, co vytváří společnou duši a nenahraditelnou atmosféru tak rozmanitých osobností, jakými členové bezesporu jsou. Kapela hraje ve složení Adam Zielonka – mandolína, Marian Zielonka – dobro, zpěv, Ben Konstantinidis – basa, zpěv, Michal Wawrzyczek – banjo, zpěv a Martin Vitásek – kytara, zpěv. Poslední dva jsou opravdu vynikající zpěváci. Michal sice sem tam zpíval ve svých bývalých kapelách Křeni, či G-Runs `n Roses, ale teprve tady má dostatečný prostor uplatnit svůj zajímavý krásný hlas. Martinův vokál vyniká snad ve všech sestavách, se kterými jsem ho dosud viděla. Tato hvězdná kapela může být ozdobou každého, nejenom bluegrassového, festivalu.

Ještě pořád nebyla dost tma pro připravené překvapení, a tak nastoupilo osmičlenné hudební těleso z Opavy – Bluegrass Comeback pod vedením banjisty Pavla „Mozka“ Juřeny. Skupina vznikla roku 1997 v Opavě jako rodinné trio (Eva Juřenová, Pavel Juřena a syn Tomáš Juřena). Tato sestava byla postupně doplněna o další muzikanty. Jako správná tradiční kapela hrají vždy v tmavých oblecích, s kravatou, případně kloboukem a používají prostorové mikrofony. Přijeli rovnou z mohelnického Dostavníku, kam Eva nemohla a místo ní tam hrál na basu Pavel Duda. Tak večer i tady zůstala Eva v publiku. Ostatní členové byli Vít Šošolík – mandolína, zpěv, Iva Foltýnková – mandolína, zpěv, Martin Vitásek – kytara, zpěv, Michael Larisch – housle, zpěv, Vladimír Peška – housle a Michal Moninec – kytara, zpěv. V této sestavě to byla pro mne premiéra. Ale byli jako vždy výborní.

V polovině jejich setu přišlo konečně to slibované překvapení. Vystoupila skupina se jménem Růže draka, která předvedla svou fantastickou ohňovou show. Něco takového jsem ještě nikdy naživo nezažila. Počátek skupiny je prý zaklet v kamenech hradu Hukvaldy, který se nachází v předhůří Moravskoslezských Beskyd. Zde její členové působili jako součást rytířské skupiny a právě tady začíná jejich společná cesta, po které se spolu vydali. Skupina vznikla v polovině roku 2012 a ztotožnila se s citátem Josefa Čapka: „Člověk je bytost tragická, podrobená mnohým slabostem, omylům, trápením a přece dychtivá zažehávati v sobě a v sobě udržovati světlo, oheň Prométheův, svůj lidský jas.“ A proč Růže draka? Růže je symbolem smyslnosti, krásy, ale i křehkosti. Drak je jeden ze symbolů ohně, síly a svobody. Jejich vystoupení opravdu nejenom mně vyrazilo dech…

Skupina Bluegrass Comeback zahrála svůj další set a mně opět naskočila husí kůže při jejich čtyřhlasém gospelu Wandering Shepherd, kde Martin Vitásek zpíval vedoucí hlas. Nádhera…

Festival skončil a Ivan Honzák se s námi všemi rozloučil. Poděkoval účinkujícím, zvukaři Lukáši Ášek Faltusovi za perfektní zvuk a divákům za to, že přišli. Všechny zúčastněné kapely i já jako nejvzdálenější účastník obdrželi na památku sklenici džemu z lesních plodů.

A pak teprve vypukl ten správný džem! Bohužel, a to bylo snad jediné, co se festivalu dalo vytknout, zavřeli snad v jedenáct výčep a kdo neměl vlastní pití, měl smůlu. Stánek s medovinou sice zůstal otevřený, ale ta žízeň nezahnala. Skončila jsem u vody z kohoutku na záchodě…

Zato jam session byl senzační. Hlavní dav zpíval převážně staré Greenhorny, jako tomu ostatně bývá skoro všude jinde. Utvořily se dvě skupinky, které se střídaly, postupem času jsme se s kluky z Red & White přestěhovali do domečku pro účinkující, a to teprve byla lahoda. Většina muzikantů i obecenstva postupně odjela do svých domovů, kolem půl třetí mi hoši zazpívali ukolébavku, zabalili fidlátka a já se odebrala k spánku do blízké restaurace Kohutka.

Ráno jsem měla v plánu si vyběhnout na kopec „Prašivou“, o půl čtvrté ale začalo lít jak z konve, ráno bylo mokro , víc než nevlídno a zataženo tak nejmíň na pár dní. Takže z výstupu na Prašivou sešlo. Zato místní dešťová tradice byla dodržena , naštěstí se ten déšť o den opozdil, a tak byl festival letos výjimečně v suchu. Když jsem po ránu dorazila na festivalový areál, již tam bylo uklizeno, jako kdyby žádný festival nebyl.

Ivan Honzák mě odvezl do Frýdku-Místku a já měla štěstí, že v přímém autobusu Student Agency ještě pro mne bylo místo. V Brně pro změnu svítilo sluníčko… Ivane díky moc, bylo to u vás bezvadné! A Vláďo White – moc jsi nám tam chyběl!

Lilka Pavlak v Bülachu